Nepříliš radostný zážitek

11. října 2016 v 15:59 | ra.innie |  ona
Můj čas se přiblížil. Telefon ukazuje středu devátého prosince ráno. Je to tu. Vstávala jsem pomalu, nikam jsem nespěchala. To ráno bylo přece jako každé jiné, nic zvláštního. Kolem deváté hodiny jsem si připravila kufr a dávala do něj vše potřebné. Ručník, župan, nabíječky ke všem zařízením, zkrátka vše potřebné pro to, co člověk potřebuje, když někde nocuje. Vnitřně jsem byla vyrovnaná, jen jsem nevěděla, do čeho jdu. Ten zvláštní pocit z neznámého. Přiblížila se dvanáctá hodina a já vyrazila. Směr byl jasný, městská hromadná doprava.


Po příjezdu na místo jsem se zorientovala. Zorientovat se v areálu nemocnice je mnohdy obtížné, obzvlášť u takhle velké nemocnice. Jednotlivé budovy se tyčily k nebi a natahovaly se pro pár slunečních paprsků, které na obloze byly.

Našla jsem příslušnou budovu, patro a místnost. Ohlásila jsem se sestřičce, posadila se v čekárně a čekala. Když jsem přišla na řadu, pani doktorka se mnou sepsala ještě nějaké papíry a proběhlo nějaké to vyšetření. Obdržela jsem svou složku a byla poslána na lůžkové oddělení. Cesta výtahem do sedmého patra se zdála nekonečně dlouhá. Výtah jsem měla sama pro sebe a pro svůj kufr, který mě stále všude doprovázel, hlídal mé věci a byl mi věrným společníkem. Dveře výtahu se otevřely a nabídl se mi pohled na skleněné dveře oddělení, kde budu dnes ubytována.

Zazvonila jsem, abych ohlásila svůj příchod a čekala na sestru. Otevřela dveře, převzala si mou složku a prý, ať chvilku vydržím. Nervózně jsem postávala u oněch skleněných dveří. Po pár minutách se setra vrátila a vedla mě chodbou na pokoj, kde mi změřila tlak a ukázala mi, kde najdu koupelnu. Přísně mě také poučila, že nesmím jíst a večer ani pít. S touhle skutečností jsem byla smířená už od ráda, protože jsem stejně neměla chuť k jídlu. Převlékla jsem se a celé odpoledne koukala na seriály. Večer přišel brzo. Před šestou hodinou donesli mým spolunemocnicím večeři a pak už se den začal blížit ke konci.

Když jsem večer ulehla do bílé nemocniční postele, hlavou mi proplouvaly nejrůznější myšlenky. Jak to asi bude probíhat? V kolik hodin přijdu na řadu? Jak budu snášet narkózu? Bude mi po ní špatně? Proběhne zákrok tak, jak má? Bude to po probuzení hodně bolet? Otázky, Jen otázky. Po půlnoci jsem pod vlastními těžkými myšlenkami konečně usnula.

Ráno nebylo nejhezčí. Zhruba od páté hodiny už jsem nespala. Měla jsem strach. Bála jsem se toho, co mělo přijít.

Slyším otevírat dveře. Sestra s pomocníkem už jsou tu. Ještě více ve mně hrklo. Rychle se podívám na hodiny, je něco po půl jedenácté dopoledne. Mají oba milý hlas a vysvětlují mi, co mě čeká. O pár minut později už jen ležím na posteli a oni mě vezou chodbou k výtahu. Hlasy na chodbě jakoby pro mě utichly a já vnímala jen tu cestu. Na stropě se míhalo obložení a já počítala jeho spáry. Ne, já nikam nechci. Nechci, abyste mi něco dělali. Chci pryč. Už tu nechci být. Ať už je ticho. Nechci ho už poslouchat. Prosím.

Při cestě výtahem dolů jsem se nedokázala bránit svému vnitřnímu hlasu. Chodba, která od výtahu vedla, byla bílá. Byla to chodba, která vede k operačním sálům. Pro mě to byla chodba studená, byla tam zima a necítila jsem se v ní zrovna dobře. Na nic jsem nemyslela. Hlavou mi proplouval pouze text jedné písničky .. Your fairy tale's at the end .. (Fairy tale's at the end) .. Your fairy tale's at the end .. (Fairy tale's at the end) .. You're story over, again .. Your fairy tale's at the end .. a pořád a pořád dokola. Nedokázala jsem ji ve své hlavě vypnout.

Na operačním sále byla obrovská světla. Nerozhlížela jsem se po místnosti, nechtěla jsem vědět, jak to tam vypadá a co tam všechno je. Stále jsem koukala směrem nahoru. Okolo mě se pohybovalo několik lidí. Všichni měli stejné úbory, na hlavách měli čepce a na rukách rukavice. Studené nemocniční rukavice. Začala jsem vnímat, co si povídají. Řešili, co si dají k obědu a kdy už konečně budou mít polední pauzu. Přišlo mi to docela směšné. Mladší z mužů mě chytl za rameno a ptal se, jak mi je. Naprosto přesně si pamatuji, co jsem odpověděla. Dobrý, ale nevím. Výstižná odpověď. On se jen pousmál.

Napojili mě na přístroje za mou hlavou a sestra mi změřila tlak. Její slova byla také velmi výstižná. Teda, stopadesát, to vás ani nenapíchnu. Ani jsem nemrkla a už jsem měla napíchnutou žílu. Na ruce jsem viděla průhledné hadičky. Sestra oznámila, že mě uspává a ostatní přítomní mi popřáli, ať se hezky vyspím. Jak ironické. Žena po mé levici mi pustila do žíly uspávací látku. Ach. Neskutečné. Až blažený pocit. Cítím, jak se látka dostává do každého kousku mého těla. Páni. V jednom okamžiku jsem si to dokonce i užívala. Muž, který měl ruku položenou stále na mém rameni, byl ten poslední, koho jsem vnímala. Upadla jsem do hlubokého spánku.

Ne nechci. Co se to děje. Je mi hrozně. Probuzení se na dospávacím oddělení, nebylo nic příjemného. U mé postele stáli dvě osoby, které mě budily. Jedna připravovala kapačku, druhá kontrolovala přístroje. Nevěděla jsem vůbec nic. Na nic jsem nedokázala myslet. Jediné, co jsem vnímala, byli dotazy člověka, který byl také po operaci a ležel za plentou. A sestři, už je to? Kde to jsem? Už je to vše hotové?

Od té chvíli opět nevím nic.

Cesta bílou chodbou zpět byla to nejhorší. Vnímala jsem každičký práh na zemi, každičké napojení na podlaze, neskutečně to bolelo. Cesta výtahem nahoru byla nepopsatelná. Světlo na jeho stropě bylo až ubíjející. V mé hlavě nebylo vůbec nic. Vnímala jsem jediné. Tu bolest. Bolest, která proplouvala celým mým tělem. Patřil jí každý okamžik. V každém okamžiku byla se mnou a nechtěla se mě pustit.

Není podstatné, z jakého důvodu jsem v nemocnici byla (ovšem ti, kteří jste četli další články z této rubriky, jistě víte), protože jde o ty pocity. O to, co každý člověk, který se tam léčí nebo podstupuje nějaký zákrok, cítí. O to, jak mu ve chvílích, které v nemocnici musí trávit, je. Jak se v těch neradostných chvilkách ten člověk cítí? Jak mu je? Co všechno musí podstoupit a vydržet? Je to všechno opravdu nezbytné?

Věřte, že je. Myslím, že je určitě lepší zákrok v nemocnici podstoupit. V tu chvíli je to rozhodně menší zlo, než aby člověk trpěl. Pochopila jsem, že zdraví jako takové, je opravdu to nejdůležitější, to nejcennější, co máme.

Jedna věc je na tomhle všem opravdu důležitá. Řekla bych, že to nejdůležitější. Bez ní bych to nezvládla. Bez ní bych nevěděla, jak dál. Bez ní by to bylo všechno o dost těžší. Jsou to lidi. Lidi kolem nás, kteří při nás v takovýchto neradostných chvílích stojí a jsou nám na blízku. V tu chvíli vás to neskutečně podrží.

Člověk tam jen bezmocně leží, nemůže vstát, nemůže jíst, nemůže pít, nedokáže se pohnout, nedokáže se dokonce ani vysmrkat. Jediné, co člověk vnímá, jsou všechny ty hadičky, kapačky a to, na co všechno je napojen. Natáhnout se pro telefon na stolečku je v tu chvíli absolutně nemožné. Spát se nedá, protože na pooperačním pokoji s intenzivní péčí se o vás pořád někdo stará, pořád někdo kontroluje, zda dýcháte, zda máte dobrý tlak či nepotřebujete léky na bolest. V tu chvíli zkrátka nemůžete nic. Jediné, co zde je, jsou vaše myšlenky a věřte, že těch je opravdu hodně.

Měla jsem až pocit, že nejsem schopná je unést, že je toho na mě moc. Jediné, co člověk tedy v tom pokoji dělá je, že leží a přemýšlí. Myšlenky na lidi, o kterých jsem věděla, že na mě stále myslí, mě držely nad vodou. Věděla jsem, že pro ně tohle všechno musím vydržet, že budu silná a zvládnu to. Děkuji za to, že tu pro mě jsou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 evil spirit evil spirit | Web | 13. října 2016 v 17:57 | Reagovat

pevně doufám, že se do takovéhle situace nikdy nedostanu.
a tobě přeju, ať se ti všechno daří a hlavně ať jsi zdravá!!!

2 Kelly1455 Kelly1455 | Web | 14. října 2016 v 9:32 | Reagovat

Prajem ti Nech sa ti všetko darí a nech sa uzdravíš

3 ra.innie ra.innie | E-mail | Web | 15. října 2016 v 18:20 | Reagovat

[1]: Tyhle situace bývají nejtěžší na psychiku. Samozřejmě to na každého člověka působí jinak, protože každý má jinou povahu, ovšem pro mě to bylo psychicky opravdu těžké. Nicméně děkuji za podporu, uvidí se časem, jak moc se nemoc vyvíjí a co všechno napáchala.

[2]: Nemoc je bohužel nevyléčitelná, takže úplně zdravá nebudu nikdy. V podstatě je sama sobě vlastním světem a dělá si, co chce. Dá se pouze hlídat to, co napáchala, ale nejde to nijak ovlivnit. Každopádně děkuji :)

4 Baryn Baryn | Web | 20. října 2016 v 11:53 | Reagovat

Dokážu si představit, že člověk pak víc trpí psychicky než fyzicky. Já sama jsem se do téhle situace ještě nedostala, díky bohu. Můj taťka několikrát, ale vždy to okomentoval jen slovem "nuda", jenomže, jak řekla Hermiona, "on je citlivý jako pařez". :D Dokážu si živě představit, že bych tím čekáním zešílela. To čekání je vždycky nejhorší, u všeho, mám ten dojem.

5 ra.innie ra.innie | E-mail | Web | 26. října 2016 v 18:35 | Reagovat

[4]: Je to tak. Psychika bývá mnohdy větší problém než samotná bolest. Čekání ani tak hrozné nebylo, oproti myšlenkám, které jsem měla po probuzení se z narkózy, se to nedá srovnat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama