Dvě v jednom balení

24. září 2016 v 20:49 | ra.innie |  životní
Jsem složitá. Jsem tak složitá osobnost, že málokteří lidé mě dokážou pochopit. Mívám dny, kdy jsem v pohodě a všechno je tak, jak má být. Ve škole mi nic příliš nevadí, jsem schopná poslouchat výklady učitelů, dokážu se s lidmi ze svého okolí úplně normálně bavit, mám dobrou náladu a neřeším žádné velké problémy. Pak ovšem přijde má temná stránka, myšlení se mi obrátí o tři sta šedesát stupňů a stav dobré nálady a pohody se během chvilky dokáže úplně změnit. Je to tu, říkám si vždycky, mé druhé já se hlásí ke slovu.


Moje myšlenky se schoulí do klubíčka, hlavu zaplaví černočerná čerň, před očima se objeví černé brýle a mozek přeřadí na negativní myšlení. Přišel i takový stav, kdy jsem si říkala, zda jsem tato osoba s černou hmotou zabarvenou hlavou skutečně já. Vždycky přemítám myšlenku, jestli se mi někdo nenaboural do hlavy a nenaprogramoval mi tam něco, co by tam ve skutečnosti vlastně vůbec nemělo být.

Je pravda, že někteří mí známí říkají, že jsem dva v jednom, čili dvě osoby v jednom balení. Možná je to pravda, protože i já se musím přiznat, že jsem nad tímhle uvažovala a ne jednou. Možná jsme dvě. Teď už záleží pouze na tom, zda to vyložím jako já a ona, nebo ona a já. Milejší a bližší je mi druhá možnost. Bohužel. Ona a já. Ona, ta optimističtější, energičtější a povahově vyspělejší mladá dáma, která mě čas od času navštěvuje, a já, ta uzavřenější, pesimističtější a s černými myšlenkami divně přemýšlející osoba. Ne jednou jsem se pokoušela se změnit, marně. Vždycky to dopadlo špatně.

Já se nikdy nepodřídím té druhé. Nikdy nebudu vnímat její pozitivní myšlenky a vždycky budu vidět všechno černě. Nikdy neuvidím na některých věcech nic pozitivního a to ani, kdyby to mělo být něco tak velkého, že by mě to praštilo přímo do nosu.

Nikdy neuvidím všechno pozitivně. Vždycky tu bude ta černá, kterou občasně navštěvuje ta optimistická. Ale co by mě hrozně zajímalo je to, zda bude ta mladá dáma vždy mou součástí, či nikoli. Jestli bude tak ochotná a zůstane se mnou ve chvílích, když mi bude nejhůř a budu potřebovat nějakým způsobem postrčit dopředu. Doufám, že zůstane po mém boku i přesto, že vždycky budu sama sebou a nebudu se chtít změnit, protože to ani nejde.

Nakonec bych to shrnula asi tak, že jsem zvědavá, co po mě za to, že mě bude na mé cestě doprovázet, bude chtít. Jsem zvědavá, zda někdo z vás tohle dočetl až sem. Slova v tomto článku ze mě šla tak nějak sama a po napsání všeho jsem si tyto odstavce po sobě ani nepřečetla, vlastně ani nechci. Bojím se, že bych si začala uvědomovat, že bych se sebou opravdu měla něco dělat. Smekám před těmi, kteří dočetli do konce. Jsem fakt složitá.

(článek je přiřazen k tématu týdne "Kdo vlastně jsem?")
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | E-mail | Web | 24. září 2016 v 21:02 | Reagovat

Je to fakt nádherně napsané, to musím povědět - myslím, krásně se to čte, máš talent.

Já mám taky pocit, jako bych byla tak nějak zvláštně rozpolcená - ale snad ani ne na osoby. Jsou to prostě jen beztvaré části mého já a ta temná právě každým dnem víc a víc požírá světlou. Ta je přes den silnější a když jsem s jinými lidmi, poskytuje mi dobré masky jako ochranu před nimi. Vynakládá na to ale tolik energie, že už nedokáže déle zadržovat mou stinnou stránku.
Máš deprese? Já totiž docela často (i když nevím, jestli v tom odborném smyslu) a už ani nevím co s tím :/ skoro každý den brečím, ale v zápětí mám nový příval energie a odhodlání - chci být silná a bojovat s tím. Ať už se ale cítím jakkoliv, mé emoce zesílily (oproti dřívějšku).
Docela ráda bych se Tě zeptala na Tvůj názor na psyvhology (jestli máš nějaké zkušenosti, nebo fakt jen názor), protože mi na to zatím neřekl nikdo nic dobrého a ostatně s mým posledním problémem jsem si taky musela nakonec pomoct sama...

2 crazyjull crazyjull | Web | 26. září 2016 v 16:32 | Reagovat

Napsala jsi to naprosto skvěle. Myslím, že každý má více osobností. :)

3 Baryn Baryn | Web | 26. září 2016 v 18:15 | Reagovat

Každý je nějakým způsobem rozpolcený a není nic špatného na tom nevidět vše pozitivně. Některé věci se s optimismem vnímat zkrátka nedají ... určitá dávka pesimismu je zdravá. :) Tvá optimistická "ona" určitě zůstane, protože vždycky se najde důvod se radovat, ale myslím, že je dobře, když není dominantní ... pokud tedy z toho nejsi ztrápená.

4 ra.innie ra.innie | E-mail | Web | 28. září 2016 v 18:15 | Reagovat

[1]: Děkuji za milý kompliment. Možná je to tak, že se tvá osobnost skládá z různých sobě odlišných částí. Toto jsem si myslela také, ovšem pak jsem pochopila a časem mi došlo, že jsme opravdu dvě. To, že některé části poskytují přes den masku tvému pravému já, mi v hlavě navozuje myšlenky na další psaní. Rozhodně bych s tím souhlasila a dokonce se možná i ztotožnila s tvým názorem. Deprese? Musím říci ano, ovšem - momentálně teď se mi daří je držet na uzdě, k čemuž velkou částí přispívá můj přítel, který si je touto skutečností vědom. Bez něj by to bylo jinak. K tvým stavům - také jsem mívala silné emoce, včetně pláče, a velmi mi pomohlo se vypsat. Nemyslím teď někam na blog, ale sama pro sebe, do šuplíku. Popřípadě se vypovídat blízké osobě, které ovšem musíš bezmezně věřit. Toto mi také v určité míře hodně pomohlo. A můj názor na psychology? Upřímně, nevím. Možná se o tom někdy rozepíši. Děkuji za tip na článek a samozřejmě za komentář.

[2]: Děkuji, ovšem nemohu souhlasit s tvým tvrzením. Myslím, že každý člověk více osobností nemá. Alespoň já si o nikom ve svém okolí toto nemyslím. Každopádně ti tvůj názor samozřejmě neberu.

[3]: Nemyslím pouze některé věci, někdy jsem schopna vnímat černě celý svět a to, i když se mi špatné věci v dané chvíli nedějí. Souhlasím s tebou, že určitá dávka pesimismu je zdravá, to určitě, každopádně pokud to přejde přes nějakou hranici, už to zdravé není. Dokonce bych řekla, že to dokáže pěkně lézt na mozek a ze záplavy černých myšlenek se tak stane obrovské tsunami. Ta druhá má určitě dominantní není, právě naopak. Poslední dobou mám pocit, že ji ta s černými myšlenkami utlačuje stále víc a víc.

5 stuprum stuprum | Web | 30. září 2016 v 1:51 | Reagovat

Jsi jak na houpačce - jako má známá, co jede na perníku. :D

6 ra.innie ra.innie | E-mail | Web | 30. září 2016 v 13:07 | Reagovat

[5]: Máš pravdu, je to tak. Občas se ale houpačka rozhoupe víc, než bych chtěla. To je to. Mám poděkovat za přirovnání? Musím podotknout, že v perníku opravdu nejedu :D

7 Lore Lore | Web | 30. září 2016 v 20:35 | Reagovat

-dočetla jsem až dokonce, protože moc dobře chápu co jsi napsala, protože si kolikrát o sobě říkám to samé. Když se moje nálada ovlivněná naprostou blbostí, třeba jen písničkou a nebo prostě jen z ničehonic změní z minuty na minutu.. Taky už jsem o sobě slyšela že jsem jak rozdvojená osobnost.. Jediné co ti na to mohu říct tedy je, že v tom nejsi sama

8 ra.innie ra.innie | E-mail | Web | 8. října 2016 v 11:30 | Reagovat

[7]: Což blbostí, to bych tak ani neřekla. Zkrátka mi to v hlavě občas nějak přeskočí a celý svět se mi zdá jiný. Mnohdy za tím nestojí takové náhody jako písnička atd. Prostě se to děje z ničeho nic. Každopádně díky ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama